hlavní-stránka › Články › historie-elektronickych-nastroju

Historie elektronických nástrojů

Letmý vhled

V první polovině dvacátého století vznikla řada ojedinělých nástrojů vyčnívajících i dnes svojí unikátností a řemeslným provedením. Nástroje té doby byly napůl mechanické, velmi těžké, drahé a pro hudebníky finančně nedostupné. Řada z nich už upadla v zapomnění. Odkaz jiných nástrojů naopak přežil i přelom dalšího století, a to nejenom pro svůj neopakovatelný zvukový dojem, ale i pro svoji nepopíratelnou zasloužilost jakožto vývojového článku v evoluci elektronických nástrojů.

První pokusy s elektronickými nástroji vznikaly již na konci 19. století. Jedním z prvních nástrojů byl dvouset-tunový gigant se vznosným jménem Telharmonium. Pracoval na mechanicko-elektrickém principu a zaujímal plochu 18m2. Přístroj byl polyfonní s dynamickou klávesnicí. Jako oscilátory pracovalo 145 speciálně upravených dynam s induktory produkující frekvence ve slyšitelné oblasti.

Jako první uznávaný a dodnes hojně používaný nástroj se stal v roce 1920 magický Theremin, pojmenovaný po jeho ruském vynálezci Lvovi Těrmenovi(v zahraničí znám jako Leon Theremin). Je to jednohlasý kompaktní nástroj, na který se hraje bez dotyku rukou. Principiálně se jedná o dva oscilátory naladěné na vysoké, neslyšitelné frekvence. Jeden je fixní (170kHz) a druhý variabilní (168 kHz až 170 kHz). Po přiblížení dochází v důsledku kapacity lidského těla k rozladění obvodu a produkci rozdílového, již slyšitelného tónu. Výjimečnost nástroje je dána hlavně netradičním až teatrálním způsobem hry, kdy hráčovy soustředěné pohyby rukou v prostoru ohromují diváky a dirigují nástroji výšku a hlasitost výsledného zvuku. Z principu nástroje a jeho ovládání jsou přechody tónů mezi sebou spojité a jednotlivé tóny nejsou nijak vymezené. To činí hru na nástroj velmi složitou, ale zároveň velmi charakteristickou a nezaměnitelnou. Barva zvuku připomíná smyčcové nástroje a je typická nadmírou vibrát a glissand (portamento).

Dodnes se nástroj používá a má řadu příznivců i aktivních skladatelů. V nedávné době i hodně vnikl do českého povědomí prostřednictvím dejvického divadla a Ondřeje Trojana, který si zahrál vynálezce Teremina. Nástroj si velmi oblíbil a v televizi ho často propaguje.

Rok 1935 dal za vznik legendárním varhanám Hammond vynalezeným konstruktérem Laurensem Hammondem. Zvuk varhan je tvořen mechanickými tónovými koly, která rotují před malými elektromagnetickými snímači vytvářejících střídavý elektrický signál podobný sinusoidě o frekvenci dané ozubením kol. Sečtením signálů od všech kol vzniká výsledný tón o dané barvě. Nástroj, považován též jako předchůdce aditivní syntézy u syntetizérů, je v modifikacích vyráběný dodnes a získal si značnou oblibu u stylů, jako jsou jazz, blues a rock.

Zcela jiným směrem než většina tehdejších nástrojů se vydává v 60. letech páskový přehrávač Mellotron. Ten na místo syntézy zvuků v reálném čase přehrává předehraný zvuk na magnetofonovém pásku ukrytým pod každou klávesou.

První model Mellotronu – Mark I – byl postaven v roce 1963. Konstrukce byla převzata z Chamberlinu 660. Nástroj má dvě klaviatury, každou s třiceti pěti klávesami. Levá slouží pro ovládání sedmnácti rytmů a osmnácti doprovodů, pravá řídí zvuky melodických nástrojů. Stejně jako u Chamberlinu ovládá každá klávesa posuv třístopého magnetického pásku, širokého 3/8”. Při stisku klávesy je pásek uveden do pohybu a začne přehrávání zaznamenaného zvuku.

Mihotavé zkreslení nejistého magnetického pásku a všudypřítomný šum vdechly mellotronu nezaměnitelně jímavý zvukový sentiment, který se uplatnil v mnoha psychedelicko-romatických děl let 60. Svým principem se stal předchůdcem samplování. Pro svojí mechanickou složitost, poruchovost a údržbu byl brzy nahrazen digitálními technologiemi s nahráváním do paměti. Jeho hudební otisk se však v mnoha kultovních albech udržel dodnes.

V padesátých letech vznikají po celém světě ojedinělá elektronická studia sdružující inženýry a hudebníky nově vznikající hudební avantgardy nacházející své útočiště v potenciálu elektroakustické hudby. Ta nejvýznamnější byla v Miláně, ve Varšavě, v New Yorku a v Mnichově. Hlavní boom však nastává v 60. letech s příchodem integrovaných obvodů potažmo v letech 70., kdy elektronické nástroje už nejsou jen výsadou vývojových pracovišť, ale může si je dovolit každý hudebník.

Ikonou této doby se stal Robert Moog, který zpřístupnil svět elektronických nástrojů širší veřejnosti. Nejprve tak učinil svými modulárními systémy využívajících napěťově řízené oscilátory a filtry.

Jednalo se o velké skříně s dřevěnou konstrukcí, do kterých byly naskládané jednotlivé funkční moduly navzájem sdrátované jednoduchými audio kabely zvanými „patchcords“. Jeden modul byl zdrojem harmonického signálu, další mohly být zdrojem šumu, další reprezentovaly všemožné filtry, generátory obálek, zkreslení, zpoždění atd. Výsledný zvuk vznikal nejenom nastavováním zvukových parametrů otočnými potenciometry zvanými „knobs“, ale zejména zvukovou cestou, která byla spletitě vytyčena nekonečnými kombinacemi vzájemného propojení jednotlivých modulů. Celý prodrátovaný komplex připomínal spíše telefonní ústřednu než hudební nástroj a kladl vysoké požadavky na teoretické znalosti muzikantů.

Přímým konkurentem a rovnocennou alternativou se značce Moog Music stává firma ARP, z jejichž pásů vzešlo také spousty pamětihodných kousků.

Nástroje šedesátých let již fungovali na moderních elektronických principech používaných v optimalizované podobě dosud. Trpěly však těžkopádností své obrovitosti a krkolomností své obsluhy. Hudebník potřeboval tým stěhováků na transport a inženýra na manipulaci a opravy. Spíše než hudebním nástrojem byly tak předmětem zájmu výzkumných pracovišť, kratochvílí geniálních výstředníků a rozmařilostí etablovaných kapel, které na to zkrátka měly.

Vše se začalo lámat na začátku 70. let. V roce 1970 zaplavuje nenasycený trh legendární Minimoog. Již nemá modulární koncepci a své zvukové obvody kompaktně schovává v malém, elegantním a hlavně přenosném přístroji. Syntetizér disponuje třemi oscilátory, typickým žebříčkovým zapojením filtru VCF, dvěma obálkami, LFO a propracovanými modulačními možnostmi. V té době byla na trhu již řada rozmanitých syntezátorů, R. Moog však postavil nástroj v tak komplexní, svébytné a kompaktní podobě, že tím nejenom nastavil laťku ve zvukové kvalitě, ale bývá často titulován i jako vynálezce syntezátoru. Minimoog se v drobných obměnách vyráběl do roku 1982. Jeho základní koncepce zůstala platná dodnes a stojí na ní veškeré současné subtraktivní syntezátory.

Od té doby se elektronické nástroje staly již samozřejmou součástí hudby. Jejich významnost však převyšovala pouhou roli hudebního nástroje. Aktuální technologie dané dekády spoluvytvářela zvuk doby a formovala její vkus. Nikdy do této doby se tak rychle neměnila hudební estetika a nevznikalo tolik hudebních žánrů.

Konec 70. let znamenal předzvěst konce analogové éry a příchod digitálních nástrojů a cenově dostupných polyfonních syntezátorů. První polyfonní nástroje se objevily v roce 1975. Jednalo se o Moog Polymoog a ARP Omni, ovšem oba dva používaly varhanní generátory pro výrobu zvuku.

Pod záštitou výstavy NAMM 1982 se 12 známých firem (mezi jinými Yamaha, Korg, E-mu a Kawai) dohodlo na protokolu přenosu dat MIDI (Musical Instruments Digital Interface). Prvním midizovaným syntezátorem byl Prophet 600 od Sequential Circuits, následován Rolandem Jupiter 6. MIDI bylo později implementováno do nástrojů Yamaha, Korg, PPG, Crumar a spousty dalších.

Zajímavým byl i rok 1983, kdy Japonská Yamaha přišla s prvním syntezátorem na bázi frekvenční modulace. DX7 se stal hned trhákem a to nejen pro svůj inovativní přístup, ale také pro svoje kompaktní rozměry a cenovou dostupnost. DX7 se ale na druhou stranu stal pomníkem konkurenčních evropských a amerických firem, které nedokázali držet v trhu krok a stal se i definitivní tečkou za analogovou érou.

V roce 1979 představila australská firma Fairlight projekt CMI (Computer Musical Instrument). Tento nástroj znamenal revoluci do hudebního světa. Převzal princip Mellotronu, ovšem s rozdílem, že nenahrával zvuky na pásek, nýbrž přímo do digitální paměti. Jednalo se o první digitální sampler. Dovoloval zvuky upravovat přímo na svém monitoru a ukládat je na disketách, obsahoval sequencer a stal se snem mnoha muzikantů. Ovšem díky ceně (30 000 dolarů), byl vyhrazen pouze bohatým studiím a muzikantům. Masy toužící po samplingu si ještě musely pár let počkat na dostupnější samplery. Muzikanti se vrhli na vzorkování a tento trend je zřejmý především v osmdesátých a devadesátých letech.

Tahounem hudby 80. let se staly bicí automaty, které slučovaly sekvencér s elektronickou bicí sadou. Ty dokázaly nejenom nahradit klasické perkuse, ale i dramaticky rozšířily rytmické možnosti doby o rychlejší tempo, rozmanitější zvuky a složitější partitury. Nic již nebránilo tomu, aby se elektronická hudba začala plně rozvíjet tanečnějším směrem k novým stylům jako třeba house a techno. Z nejznámějších uveďme například Roland TR-808 z roku 1980 a TR-909 z roku 1983.

Začala se psát nová éra odlidštěné, repetitivní, mechanizované hudby.

Druhá polovina 90. let znamená opět návrat analogů. Vyprchala pomíjivá fascinace digitálních možností a důraz je kladen opět na samotný zvuk. Chladnost digitálního zvuku je příčinou odporu hudebníků k elektronickým nástrojům a jejich cílené ignorování a opovrhování. Konstruktéři se snaží vzít to nejlepší z obou přístupů a vznikají hybridní syntezátory s pěkným zvukem a snadnou správou. V roce 2002 se na trh kupříkladu po dvaceti letech vrací firma Moog s předělaným Minimoogem Voyagerem. Zvukotvorné obvody si ponechává analogové, řízení a správa presetů je však již digitální.

Novým fenoménem se však na přelomu století stává počítač, který je výkonově už na takové úrovni, že může v reálném čase emulovat zvuk starých nástrojů. Vznikají softwarové emulace starých klasických nástrojů jako třeba Arturia CS80, Minimoog, Jupiter, Native instruments DX7 a dalších. Ačkoliv byly tyto nástroje občas pod kritikou zvukových puristů stěžujících si na zvukovou věrnost a absenci zvláštního zvukotvárného fluida spojeného výhradně jen s dotekem reálného nástroje, rychle se tyto nástroje zabydlily ve většině velkých i malých studií po celém světě. Pro svoji cenu, flexibilitu a dnes již i zvukovou kvalitu je velice pravděpodobné, že tímto směrem povede další vývoj.

Podrobnější informace je možné naleznout na bodyia.cz : Historie elektronických nástrojů

▉ Telotone | 28/06/2009; aktualizace 25/12/2012

DISKUZE

Diskuze obsahuje 4 příspěvků

Vložit příspěvek: