Nevšední alba

text | telotone

Jsou jistá alba, ke kterým se člověk neustále vrací. Alba, která navozují staré vzpomínky a evokují ty samé nálady, které člověk prožíval před několika lety, když skladbu poslouchal. Alba, která nezevšední, která nezestárnou. Jsou to alba pulsující dynamikou, rychlá a výbušná. Nebo zrovna tak melancholická, pomalá a rozjímavá. Často také kombinací obojího. Nejsou to alba, která si pustíte k nějaké činnosti, aby rychleji ubíhala,ale alba, u kterých si lehnete do pohovky, a zaposloucháte se do jednotlivých nástrojů a nuancí, aby tak vytvořily celistvý kousek. I já mám několik takových alb stojících za povšimnutí.

Vangelis - Heaven and Hell

1975 | RCA

Heaven and Hell (22:05)
Heaven and Hell (21:17)

Je docela možně, že úvodní "operní metal" odradí zaryté Vangelisovy fanoušky, kteří jsou jaksi zvyklí na něco jiného. Ty, co však vydrží úplně dokonce, zjistí, že tento hektický počátek je naprosto esenciální a že tak pospolu s dalšími pasážemi vytvářejí úplný obraz nebe a pekla. Postupem času se dostáváme výš a výš a peklo se objevuje jen chvilkami, aby zkontrastovalo a zase zmizelo. Album je spektrálně vyvážené a má všechno, co má mít. Vangelis používá jak masovou sílu sboru, tak versatilnost syntezátoru, hloubku bubnů, výšku zvonků i zvláštní a nenapodobitelný hlas Jona Andersona. Toto celé doplňuje výborná hra na klavír, smysl pro místo a čas, který z alba dělá dramatický kousek. Já žasnu téměř vždy, když tento masterkousek poslouchám. Teprve tady člověk poznává, že hudbu nemůže dělat žádný packal, a že takového stupně mistrovství může dosáhnout jen nepatrný zlomek lidí fungujících v hudebním průmyslu.

Tangerine Dream - Tangram

1980 |

Tangram set 1 (19:52)
Tangram set 2 (20:27)

Tak tohle je přesně ten typ alb, proč si někdo oblíbí Tangerine Dream. Nevtíravé, jednoduché zvuky umně poskládané do skvělé kompozice. Střídání pomalé a rychlé, tiché a hlasité, vracení se ke starým tématům. To vše přispívá na obrovské dramatičnosti díla. Věřím, že i když nejste obdivovatelá TD, tak tímto albem si vás bezesporu získají.

Vangelis - Blade Runner

1994 | Atlantic / Wea

Main titles (3:42)
Blush responce (5:45)
Wait for me (5:26)
Rachel's song (4:45)
Love theme (4:54)
One more kiss dear (3:57)
Blade runner blues (8:53)
Memories of green (5:04)
Tales of the future (4:45)
Damask rose (2:32)
Blade runner (4:38)
Tears in the rain (2:59)

Ponurá, velkolepá, milostná, melancholická, nostalgická, vizionářská, zamyšlená. To je jen několik málo atributů, které se mi briskně vybaví při pomyšlení na tento fenomenální soundtrack ke stejnojmennému kultovnímu filmu Ridleyho Scotta. Jsem si jist, že by tento film nedosáhl takového úspěchu bez dokreslení touto hudbou. Tento soundtrack není jen skládankou už profláknutých smyček, které se hojně používají u béčkových filmů, ale jsou to kolosální výjevy zvuků, které vás okamžitě dostanou do patřičných nálad. Vangelis vložil do některých skladeb pravé dialogy z filmu a přidáním dalších, ve snímku neobsažených (Rachels Song, Wait For Me, Blush Response, Damask Rose), vykreslil znovu celý příběh bez použití plátna. Nutno poznamenat, že Vangelis vydal jěště před tímto oficiálním, soundtrack neoficiální, který obsahuje údajně všechny skladby, a jejich interpretace se více blíží těm z filmu.

Jean Michel Jarre - Oxygene

1977 | Dreyfus

Oxygene Part 1 (7:40)
Oxygene Part 2 (8:20)
Oxygene Part 3 (2:50)
Oxygene Part 4 (3:50)
Oxygene Part 5 (11:10)
Oxygene Part 6 (5:55)

Jen velmi těžko jsem vybíral, které album od Jarreho zvolím. Až na některé výjimky má tento umělec velmi vyrovnané výkony a spoustu kousků, které by si zasloužily místo v této rubrice. Nechtěl jsem, aby rubrika byla jen o Jarreovi, a tak jsem vybral jednoho velvyslance. Album, které nejenom, že je jedinečné, ale které bylo první z jeho jediněčných.

Omni - Omni

1985 |

Omni Modo
Necropolis part 2
Omni Homo Mendax
Omnia Mea Mecum Porto
Omnia Vincit Aqua
Omni - vide intra vide supra

Elektronická drsňárna z let vzdálených, málo známé a již zaniklé polské kapely. Jenom velmi nesnadno byste na internetu sehnali nějaký informace o této skupině a já můžu považovat za zázrak, že se mi tento mistrovský kousek dostal do ruky. Album působí takovým zvláštním syrovým dojmem starých nahrávek. Těžko byste zde hledali nějaké hudení pumprlíky, které by měly záměrně působit na vaše libozvučné vnímací centrum, jak je běžné v dnešní new ageové praxi. Celé album je poskládané z docela jednoduchých, až primitivních zvuků. Jsou tu nějaká bicí, na což by někteří radikalní elektroničtí posluchači nemuseli být zvědaví, ale věřte mi, tady nejsou kvůli tanečnímu rytmu, ale aby pospolu s industriálními zvuky a houslemi vytvořily elektronickou šílenost, která vás posadí (viz "Omnia mea mecum porto"). Nejsou tu jen tyto zběsilé rychlé vylomeniny, ale i trochu ambientové skladby. Upozornit bych chtěl na "Omni vide infra a vide supra" - hlavně na její začátek a konec, který je velmi umně poskládaný.

Space - Just blue

1977 |

Just Blue (4:34)
Final Signal (4:22)
Secret Dreams (4:30)
Symphony (5:01)
Save Your Love For Me (6:43)
Blue Tears (5:39)
My Love Is Musik (6:47)

Toto album se mi do rukou dostalo teprve nedávno, a už se dostalo na tak vysokou metu, jakou tato rubrika bezesporu je. Jak už bývá skoro pravidlem, nejedná se o čistokrevnou elektroniku, ale spíše o takové disko 60.-70. let s prvky EM, i když v některých případech má k EM hodně blízko. Album je dynamické, svižné a hravé, spojené společnými motivy a velmi zvláštně zabarveným, až takovým rozvrzaným pijánem.

Space Art - Trip in the center head

1979 |

Speedway [2:53]
Odissey [3:56]
Eyes Shade [6:21]
Watch It [2:58]
l'Obsession d'Archibald [5:20]
Hollywood Flanger [3:53]
Psychosomatique [10:32]
Nous Avons Tout [5:35]
Melodie Moderne [5:45]

Šťavnatý analog v dramatickém podání mohutných basů a neslýchaných leadsů.

The Age Of Plastic

1979 | Polygram Records

Living In The Plastic Age (5:08)
Video Killed The Radio Star (4:13)
Kid Dynamo (3:30)
I Love You (Miss Robot) (4:59)
Clean, Clean (3:54)
Elstree (4:31)
Astroboy (And The Proles On Parade) (4:47)
Johnny On The Monorail (5:26)

Když se do mlsných pracek dostane nové album a poprvé se spustí, mám obyčejně rozpačitý dojem. Většinou jsem plný očekávání z pochvalných eferencí a laťka je příliš vysoko. Nemůžu se tedy divit, že jsem po prvním poslechu lehce zklamán a rozesmutněn nad splasklou bublinou. Pak si album, ale pustím znovu a co neslyším. Najednou se hudba začne, tak jako déle otevřené víno v pokročilém večeru rozevírat a konkretizovat. Album začíná dýchat svojí individuálností a nabývá jednoznačný dojem. Lehce obeznámen s osnovou alba se už můžu těšit na zapamatované pasáže, díky nímž nabudou významu i ty zdánlivě horší, v kterých se skladba napíná a připravuje v rozjezd. Tohle všechno není případ ale tohoto alba. Určitě všichni jste slyšeli dynamický synth-popový kousek "Video killed the radio star", což je natolik silná skladba, že by se těžko dala s něčím splést. Vězte, že tohle album je nabité podobně energickými kousky. Je to album, které si musíte stále pouštět. Pouštěl jsem si ho tak často, že obávajíce se aby mi nezevšednilo, nebo dokonce nezprotivilo, tak jsem si ho zakázal přehrávat. Myslím, že je to příjemný počitek v kontrastu s dnešní popovou scénou, která není schopna vymyslet vtíravější melodii, kterou bych si zapískal, tak ani text, který bych si zabroukal.

17/07/2002; stále aktualizováno

Vložit komentář